Naše první holčička se hlásila už pár týdnů. Termín byl 25.4., tak jsme vyčkávali. 22.4.jsme si zajeli na výlet do Mikulova. Jakub mi nabídl, jestli nechceme někde přespat, ale já jsem chtěla domů. Asi už jsem podvědomě něco tušila. 22. 4.v 23 mi praskla voda. Bez kontrakcí. Stála jsem a koukala, co se to děje. Naštěstí Jakuba napadlo nachytat vodu na porodnickou vložku. Volala jsem Janičce, mojí PA. ‚Máš kontrakce?‘ ‚Ne, nemám, nic se neděje!‘ ‚Tak si běž odpočinout a nabrat síly, budou se hodit!‘ šli jsme spát.
Ráno jsme se sbalili a vyrazili do porodnice. Po vyšetření jsem zjistila, že jsem otevřená na 1cm. Porod se stále nerozbíhal. Začala jsem z toho být dost nervózní. Nakonec jsme se domluvili, že porod vyvoláme. Ve 13:00 pan doktor zavedl Prostin. Chvíli se nic nedělo, načež se dostavily celkem silné bolesti, přirovnala bych je k silným menstruačním křečím. Jelikož bylo volno přesunula jsem se na nadstandardní pokoj (díky Jani), zalezla jsem do sprchy a prostě čekala. Bolesti byly dost silné, ale porod se nerozbíhal. Zhruba okolo 22 přišla paní doktorka. ‚Vy se nám tady trápite a nic moc se neděje. Můžu vám nabídnout něco na ulevení, trochu si odpočinete a třeba se tím uvolněním porod rozjede.‘ Vím, že jsem o to původně úplně neměla zájem, přece nejsem žádná slabota, říkala jsem si, ale po ujištění, že Andělce to nic neudělá, jsem svolila. Janča mi píchla opiát, po kterém mám cca dvě hodinky dost v mlze. Vzpomínám si, že se bolest na chvíli zmírnila, ale pak se zase vrátila. Dost jsem se motala, usínala, no byla to zábava.
Pak najednou (ve skutečnosti po dvou hodinách, ale já jsem to vůbec nevnímala) Jana řekla, že až to budu cítit můžu začít tlačit. ‚Janičko, ty si ze mě děláš srandu, žejo?‘ řekla jsem. Vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, jak moc se porod posunul. Klekla jsem si k posteli, jako když se žádá o ruku a tlačila. Jakub mě držel za ruce, Jana, Míša i paní doktorka mě podporovaly. ‚Můžeš si sáhnout na temínko!‘ řekla najednou Jana. Když jsem si pohladila hlavičku naší holčičky, vlilo mi to novou sílu do žil. Po půl hodině, možná ani ne, vykoukla na svět naše Andělka. Pak jsem si ji vzala do náručí, Kubík přestřihl pupeční šňůru a začala nová etapa našeho života.
Vítej na světě, holčičko naše. 
Celý porod pro mě byl krásný zážitek. Děkuju Míše, která tam celou dobu byla a trpělivě mi říkala, že jsem úžasná a že to zvládnu. Děkuji mému muži za velkou podporu. A hlavně moc děkuji Janičce, za naprostý klid, maximální soukromí a pohodovou atmosféru, kterou vytvořila. Bez nátlaku, s úsměvem na tváři, byla skvělým doprovodem na téhle jízdě.
Děkuju Janičko u příštího porodu snad znovu naviděnou!
Anička