Vaše příběhy – 4. stránka

Johanka je naše druhé dieťatko, syn sa narodil pred tromi rokmi neplánovaným cisárskym rezom. Cítim, že jeho pôrod nemal byť vôbec taký, aký bol, a na druhej strane mal byť presne taký. Aby som sa ja mohla viac priblížiť k sebe, stať sa (seba)vedomejšou a prebrala zodpovednosť za svoj život. A na ceste pri liečení traumy a následnej intenzívnej prípravy na druhý pôrod som stretla Janku. ,,Náhodne” sme sa stretli na akcii pre rodiny, dali sa do reči a následne som ju oslovila. Nikdy predtým som sa nestretla počas tehotenstva s takým rešpektujúcim prístupom. Janka bola prvá osoba, ktorá sa prihovorila môjmu dieťatku v brušku a nezaujímali ju žiadne čísla (váha, tlak..). Na stretnutia s ňou som sa vždy tešila, bolo to pre mňa povzbudzujúce, upokojujúce a ani raz som nepočula hocijakú pochybnosť o tom, že druhé dieťatko porodím prirodzene. Týždeň pred pôrodom sa naša malá tanečnica otočila do zadného postavenia, Janka jej na túto fintu prišla a podľa jej inštrukcií sme poctivo s manželom ,,rebozovali”, aby sa dcérka otočila do predného – ideálnejšieho postavenia pre prirodzený pôrod.

Johanka sa narodila presne tak, ako som dúfala – prirodzene, bez akéhokoľvek zásahu, s dostatočným časom, priestorom a trpezlivosťou pre nás obe. Už pri prvom vyšetrení v noci doma ma Janka optimisticky potešila, že som otvorená viac než pri prvom pôrode a ide sa do pôrodnice. Cesta do Vyškova bola veľmi výživná, intenzívne sťahy prichádzajúce jeden za druhým. Pamätám si ten nočný pokoj a ticho v pôrodnici, až kým sme neprišli :D. Doktorku som videla pri príjme a následne až pri rodení dcérky. Celú dobu bol so mnou iba manžel a Janka, obaja trpezlivo znášali presuny z izby, do sprchy, na wc. Janka bola vždy v správnej chvíli pri mne, pomáhala, pohotovo reagovala na všetky moje potreby, bola veľkou oporou počas celých siedmych hodín a ani raz nezapochybovala, že to nebude prirodzene. Statočne zvládla i moje pôrodné chorály, ktoré sprevádzali poslednú fázu. Možno to bol jej najhlučnejší pôrod :D. Johanku som porodila v pokľaku, od narodenia bola stále pri mne, vyšla aj placenta, ktorá stále čaká v chladničke na zakopanie pod strom, užila som si šitie, počas ktorého som nám všetkým spievala. Nerušený bonding – nepoznaný pocit pre mňa aj manžela. Janka všetko zaobstarala, vyriešila stratu krvi, presun na izbu. Som neskutočne vďačná, že som opäť našla svoju ženskú silu, že mi bolo umožnené rodiť prirodzene, bez nátlaku a že mi bol poskytnutý priestor pre prevzatie odpovednosti za to, ako privádzam na svet naše dieťa.

Anežka. Naše druhá holčička. Otěhotněla jsem velmi rychle, prakticky ihned po pomyslném „tak už jsme připraveni“. A porodila jsem ještě rychleji. Rychlost ji provází celý její dosavadní život.
Anežka se narodila 1.5.2019 v 17:29 ve vyškovské porodnici. Od počátku jsem věděla, že rodit budu s Jankou. Moje nejlepší rozhodnutí. Tolik vlídnosti, pochopení a jemného zacházení, po čas celého těhotenství, jsem si snad do té doby ani neuměla představit. Přenášela jsem téměř týden po vypočteném termínu porodu a dost mě to znervózňovalo. Proto jsem se 30.4. večer, po konzultaci s Jankou ohledně všech pro a proti, rozhodla pro ricinový koktejl. Mírnou nervozitu potlačovalo těšení se na holčičku. Kolem 19-té hodiny jsem koktejl vypila a šla si lehnout. V noci se začalo cosi dít. Pobolívání v podbřišku, lehké stahy. Trvaly celou noc, během které jsme se tedy…velmi důkladně vyprázdnila

S Jankou jsme byly v kontaktu. „Kdyby cokoliv, volej“, říkala. Jenže ono se pořád, podle mě, celkem nic nedělo. Kontrakce nepravidelné, subjektivně nenáročné. V podobném duchu pokračovalo celé prvomájové dopoledne, až jsem s mírnou skepsí říkala manželovi, že dnes teda asi zase neporodím… Okolo oběda se kontrakce zdály být pravidelnější. Byla mi zima, šla jsem do sprchy. Nervozita a trochu zklamání, že se „pořád nic neděje“. S Jankou jsme se po telefonu domluvily na kontrolu, pro můj klid. Dorazila kolem 15-té hodiny. Otevřena na 2 cm. Janka odjela a dohodly jsme se, že za hodinu si dáme vědět. Starší dcerka Eliška odešla s kamarádkou na hřiště a já si šla lehnout. Manžel byl nervózní. V 16 hodin jsem se cítila stále stejně. Kontrakce po cca 20ti minutách. Volala jsem Jance, zklamaná, že dnes to asi nebude. Ona na to, že tedy jede domů a kdyby něco, ať volám. Ok.
Po telefonátu jsem vstala z postele, že si dojdu na wc. Kontrakce začaly být pravidelnější a intervaly kratší. Neměla jsem ale problém je prodýchat. Po pár minutách však nabíraly na intenzitě a interval se
zkrátil na 5 minut. Křikla jsem na manžela, že jedem, ať volá Jance.
16:50 jsme na Vinohradech, v Brně, nasedali do auta…kontrakce co 2 minuty. Byla to, každopádně, moje nejintenzivnější cesta do Vyškova. 17:15 mne manžel pomohl z auta na porodní oddělení, kde už čekala připravená Janka. Ještě jsem chtěla najít občanku a další nezbytnosti, když mě Janka zarazila: „běž si dál, my to tady vyřešíme“. Odešla jsem na box za intenzivních kontrakcí. Za chvíli dorazila Janka, manžel šel přeparkovat auto.

Následovala z mého pohledu heslovitá komunikace. Už se mi příliš nedařilo na ni soustředit:

Musím tě lehce vyšetřit
– 8 cm
– na chvilku bych měla dát monitor
– UUUUUUUUUUU z mojí strany
– můžeš ho odmítnout
– odmííítáááám, odpovídám
– Jani, musím tlačit

– v pořádku, pusť ji tam
– Peťa tu není!!!

17:29 jsem ji už měla v náručí. Růžový, voňavý uzlíček lásky. Manžel to přece jen stihnul. Pupečník dotepal, miminko se přisálo. Placenta vyšla. Hotovo. Následoval nerušený, nádherný bonding provoněný prvomájovým počasím a po bondingu přípravy na ambulantní odchod. Díky Jance, která vše domluvila a zařídila. Nekonečný komfort. O nic jsme se nestarali, s nikým nebylo třeba mluvit. O půl 10 večer jsme byli doma. Eliška s nadšením a úžasem přivítala sestřičku a po uklidnění emocí na všech stranách jsme po desáté hodině uléhali všichni do společné postele.