Naše Bobulka (pracovní název našeho třetího pokladu, neboť jsme se po chlapečkovi a holčičce rozhodli nechat překvapením, zda nejmladší přírůstek bude bráška nebo sestřička) měla cestu na svět specifickou a “na dvakrát”. Rozhodli jsme se s Honzou, že po dvou ambulantních porodech ve Vyškově si tentokrát ušetříme cestu a zvládneme to doma. V době, kdy jsme na začátku těhotenství hledali porodní asistentku Jana ze zdravotních důvodů nepřijímala nové klientky, ale dala nám tip na Romanu Kramnou, která byla ochotná jít k plánovanému domácímu porodu. Romanka nás prováděla celým těhotenstvím a dohodly jsme se, že k porodu by šla právě s Janou, protože je lepší, když tam budou dvě. Myslela jsem si, že mě potřetí už nic nepřekvapí, ale Bobulka se rozhodla, že příchod na svět a domácí porod potřebuje generálku, a tak ve 39.tt přišli celodenní pravidelné kontrakce a příjezd Jany s Romčou. Kontrakce ale nikam nevedly a tak se holky šly projít a Bobulka si v poklidu rozhodla ještě na svůj příchod na svět ještě počkat.
Týden po termínu porodu, ve čtvrtek 7.11. ráno jsem vypravovala děti do školy a školky a začaly dost bolestivé kontrakce. Zrovna ten den Honza zaspal a jeho probuzení mu moc nezávidím, neboť jsem ho vzbudila s tím, že zaspal, musí rychle odvést děti a mimochodem rodím. Já byla překvapivě naprosto v klidu a v krásném rozpoložení, jen jsem potřebovala akutně dostat děti z domu, abych měla klid. Když všichni odjeli a napsali jsme PA, šla jsem si dát vanu a kontrakce se hezky rozjížděly. Romanka byla od předchozího večera u porodu ve Vyškově, takže přijede prý jen Jana. Tomu jsem se jen smála, protože naše děti tendují vybrat si k porodu Janu ať chce nebo nechce, protože u porodu Klementinky před 4 lety byla Jana taky záložní na víkend, kdy moje PA nemohla, a nakonec s námi u toho byla právě ona. Takže mě ani nepřekvapilo, že to nakonec bude právě Jana, která naší Bobulce pomůže na svět. S Janou přijela úžasná dula Kristýna Beránková, se kterou jsme se seznámily ve dveřích ložnice při kontrakcích, rychle si potykaly, a za její masáž a nahřívání zad jí budu vděčná asi do smrti.
Za krátko přijel i Honza, který byl o něco nervóznější než já z toho, že jsem byla doma sama. Mě samotnou hrozně překvapilo, jak v klidu jsem byla, všechno šlo krásně, byť bolestivě kupředu. Hudba, kterou jsme spolu vybrali hrála, svíčky voněly a kontrakce sílily. Když už začaly být velmi intenzivní, problesklo mi hlavou, že už je asi trochu pozdě na změnu názoru ohledně analgetik… Protože úplně stejné myšlenky mě napadaly při předchozím porodu, věděla jsem, že už je miminko blízko. Jana celou domu jemně měřila ozvy, dávala pozor, zda je vše v pořádku, a Kristýnka mi masírovala záda a dávala studené obklady na čelo. Honza nosil nahřáté ručníky a dával mi proteinové shaky, prostě péče jak ve wellnessu.
Šla jsem ještě na záchod a tam mi praskla voda a už to jelo. Jana se mě jen zeptala, zda dojdu zpět do ložnice, na což už jsem neodpověděla, jen si klekla na všechny čtyři, protože Bobulka se drala na svět. Na pár zatlačení, s trochou Janiny pomoci (malá se rozhodla totiž jít na svět ručičkou napřed na Supermana) bylo miminko v 11:26 na světě. Nikdy nezapomeneme na ten moment absolutního štěstí, v koupelně na zemi, opřená o Honzu, jsem porodila a hned jsem si miminko přivinula na hruď a pak jsme se podívali, a zjistili, že je to holčička a Killianek s Klementinkou mají sestřičku. K překvapení přítomných jsem se asi po 10 minutách zvedla a i s Celestinkou odešla do ložnice si lehnout a pokračovat v bondingu. Za nějaký čas jsem porodila i placentu, Jana mě krásně zašila drobné vnitřní poranění a všichni jsme spolu odpočívali. S ohledem na to, že mám srovnání a šili mě po každém porodu, Janino šití bylo jediné, které jsem skutečně necítila, bylo krásně umrtvené a vše se výborně zahojilo. V porodnicích na injekcích evidentně šetří, protože jejich šití bylo o poznání bolestivější. Jana i Kristýna s námi ještě pár hodin zůstaly a Jana přijela druhý den na kontrolu Celestinky a kojení.
Další dva dny k nám přijela na kontrolu, odběr z patičky a seznámení se s miminkem i Romča, která nakonec porod nestihla. Navečer přijely i starší děti a všichni naskákali za mnou a Celinkou do postele a seznamovali se. Byl to nádherný a silný zážitek. Celý porod i další dny provázel klid, láska a to, že jsme mohli být nerušeně spolu a já jsem se cítila nesmírně posilněná. Vtipný detail, kterému se doteď smějeme je, že z našich tří dětí Celinka nejvíc miluje být doma a vždycky, když se odněkud vrátíme, tak je hrozně štastná, že je zase doma. Honza tvrdí, že je to tím, že se tu narodila, tak kam by trajdala?? Janě jsem vděčná, že do toho s námi šla, že pomohla Celince na svět a že její klid, rozvaha a v neposlední řadě obrovská odbornost a zkušenosti nás provedly tímto velkým dnem. Pokud bych někdy rodila znovu (což se asi nestane), tak jedině zase doma, zase s Janou.
Děkujeme Kristýna a Honza