Naše těhotenství s malou Olí bylo tak pohodové, že nebýt rostoucího břicha, ani o ní nevíme! Od třetího měsíce nám navíc začala dělat společnost i milá Jana, porodní asistentka doporučená přáteli. Vídali jsme se jednou měsíčně, sdíleli pochybnosti, ladili představy a připravovali se na porod, který nás čeká. I díky tomu jsme byli v klidu a těšili se. Ačkoliv jsme byli vzhledem k poloze plodu navnaděni na dřívější termín, Olga si týden počkala. Už jsme se skoro i stavěli na hlavu, aby to bylo! Ve čtvrtek ráno jsem ale věděla, že je něco jinak. Slabé, lehce intenzivní záchvěvy jsem sdílela jen s Janou, kdyby to nebylo ono. V podvečer jsem vyrazila na svižnou procházku se psem, před domem potkala několik sousedů, se kterými jsme strávili slunečnou hodinku. Jedna z přítelkyň mi řekla: To už nebude dlouho trvat! Po schodech domů se záchvěvy lehce zintenzivnily. Dali jsme si skleničku červeného, čaj z maliníku, koukli na Maigreta, poskákali na balóně (a kdo ví co ještě) a šli si lehnout.
Já už neusnula, před půlnocí přišla první kontrakce. Pár jsem si jich prodýchala v posteli, zkusila jsem vanu, jestli to neodezní. Po návratu do postele mi kolem půl třetí praskla voda. S Janou na telefonu, s ručníkem v klíně a lehkou nervozitou jsem vzbudila partnera. Do porodnice jsme kvůli pozitivnímu streptokokovi dorazili už kolem páté, ačkoliv kontrakce nebyly tak silné, jak jsem ještě nevěděla, že mají být. Jana už v porodnici byla, neboť se nám podařilo sesynchronizovat se ještě s jednou “Janinou ženou”. Porodila, když jsme přijeli. S námi Janu čekal ještě celý dlouhý den plný mnou dosud neznámé bolesti. A Jana mi do celého toho neznáma vnesla klid. Byla můj anděl. Věděla jsem, že si s porodem dítěte moje tělo a hlava poradí, ale věděla jsem i to, že Jana mi pomůže, abych to co nejlíp zvládla. Že tam je pro každý případ, který se může stát. A tak se nám v jeden březnový pátek ve čtyři odpoledne stal maličký zázrak. Říkáme mu Olží 